Nedej zahynouti, prosím!

Svatý Václave,
vévodo České země,
kněže náš,
pros za ny Boha,
svatého Ducha!
Kyrieleison!

Nebeskéť jest dvorstvo krásné,
blazě tomu, ktož tam pójde:
v život věčný,
oheň jasný
svatého Ducha!
Kyrieleison!

Pomoci tvé žádámy,
smiluj sě nad námi,
utěš smutné,
otžeň vše zlé,
svatý Václave!
Kyrieleison!

Maria, matko žádúcie,
tys královna všemohúcie,
prosiž za ny,
za křesťany, svého syna!
Kristeleison!

Ty jsi dědic České země,
rač pomnieti na své plémě,
nedajž zahynúti
nám i budúcím,
svatý Václave!
Kristeleison!

Deprese měsíce padajícího listí

Nemám ráda bordel doma, na ulicích; nechápu lidi, co hází kartony do plastů; nesnáším afektovanost; na nervy mi leze sebestřednost; vadí mi, když se na semináři mlčí a na přednáškách vyrušuje; nechápu zaprodávání se komerci; nenávidím pouliční vnucování čehokoli; nechci poslouchat v autobuse pseudomuziku z cizích sluchátek; zvracela bych nad výrazem "ikony šoubyznysu"; třesu se vzteky, když kdosi, honosící se jménem Milan Novák a tituly PhDr., a Ph.D.! (a s radostí uvádějící za každou svou sentencí toto vše v celku) dokáže napsat v oficiálním emailu toto: "Dobrý den, Fakulta filozofická má možnost systém eAMOS využívat. Studenti si, ale nemohou samovolně vkládat soubory pro sdílení, ale pouze mohou vkládat soubory do konkrétních kurzů, kde jsou kontrolovány učiteli a také jsou za tyto dokumenty hodnoceny. Takže v tuto chvíli pro Vás nic nemohu udělat." Konec citace. Ovšem je spousta věcí, které mám naopak moc ráda, ovšem do mého podzimního splínování se naprosto nehodí, pardon!

TREST PRO STÁŘÍ

Stáří většinou není důstojné, je plné trápení, samoty a nemohoucnosti. Jen málokdo stárne s nadhledem. Ale stáří zároveň není zásluhou. Je nezvratitelným faktem, a i v dichotomii stáří-mládí platí "jak vy ke mně, tak já k vám". I stáří si musí svou úctyhodnost zasloužit. Přesto přistupuji k finální fázi života s úctou a pokorou. 31. května 2009 začala ČT2 vysílat inscenovaný monstrproces s JuDr. Miladou Horákovou a skupinou kolem ní. Dne 11. září 2008 byla prokurátorka podílející se na jejich vraždě, Ludmila Brožová-Polednová, odsouzená k osmi letům vězení. A tady je kámen úrazu. Nebyla ona sama obětí komunistického režimu? Je smyslupné poslat stařenu na poslední roky života do vězeňské cely? A to téměř šedesát let od procesu? Dívám se na výslechy, den po dni, přesně jak probíhaly, a je mi úzko. Trochu se třesu a nevím, jestli mám plakat nebo zvracet. Mám chuť všem soudcům, prokurátorům a lidem, kteří se na tu frašku dívají, naplivat do obličeje nebo jim dát pěstí tamtéž - aby zmizel ten výraz pohoršeného člověka, který by tak rád šťastně budoval, nebýt souzených rozvracečů republiky. Proto nepovažuji Brožovou za oběť - ona JE viník, ať je jí 30 nebo 80! Ale vězení? je mi jí nějakým zvráceným způsobem líto... navrhovala bych jiný trest - pouštět jí nejméně osm hodin dokola denně až do konce života její výslechy a závěrečnou řeč, které tak teatrálně servírovala obžalovaným a především občanům. Možná by se jí ze sebe samé nakonec udělalo špatně! To, co se dělo, není nic, co by bylo pryč, co by nemohlo nastat znovu. ČSSD přes 22%, KSČM přes 14%!! - to jsou výsledky víkendových voleb. Ne, šedesát let od onoho procesu není dlouhá doba, přesto jakoby lidi od té doby na něco zapomněli. Až budu velká, chci být odvážná a zásadová jako doktorka Horáková. Asi jsou mi ty Milady souzené!

SLABIKÁŘ OTCOVSKÉHO JAZYKA

Mluvíme mateřským jazykem. Všechny jazyky, kterými lidé mluví, jsou mateřské. Matka je země, Země planeta, půda, hmota. Rodíme se, vycházíme z matky. Kam máme jít? Druhý pól vesmíru, pól ducha, je otcovský. Nevím dost dobře, co je to otcovský jazyk, představuji si ho, tuším ho. Jako neandrtálec, který se poprvé se svými druhy shodl na významu nešikovně artikulovaného zvuku, musel tušit ideální dokonalost mateřštiny. A jestli ji netušil on, musel ji za něho tušit někdo jiný.
V otcovském jazyce se smysl tvoří jinak než lineárním řazením hlásek, slabik, slov, vět, dob, generací, vzdáleností, míst, významů. Představuji si namísto slabik postupné chápání smyslu věcí; podstatné jméno jejich obnažení. Sloveso je čin. Přídavné jméno schopnost vnímat, citlivost, s níž člověk přijímá a dává; příslovce způsob jeho jednání, vlídnost nebo krutost, taky opomenutí a zanedbání. Zájmena tu myslím nejsou, zato zvláštní symboly, které říkají vidoucím to, co skrývají před slepými. Otevírání očí jsou počty nekonečného poznání. Spojky umění skládat zlomky vědomí do pyramidy, nad kterou je další pyramida, na špici postavená. Klíč ke všem časům jsou činy, namísto všech osob jedna jediná, která je i není já.
Napřed vznikla tato knížka, potom její název a nakonec tato zvláštní gramatika, která tu ovšem musela být ze všeho nejdříve. (Řím, únor 1986)

Sylvie Richterová: Slabikář otcovského jazyka

HEJBEJTE SE, KOJEŇATA

Stran konverzace bývají pět týdnů malá mimina poměrně nudná. Možnost rozebrat s nimi problematiku řečového aktu u Věry Linhartové je nulová, ekonomická krize je nezajímá vůbec, otázka, zda jíst, či nejíst se dá jen těžko považovat za filozofickou, a ani k pádu naší pseudovlády se netouží vyjadřovat. Dospělý jedinec tedy dokola (nejlépe nejméně pětkrát za sebou, s mírnými obměnami v oblasti adverbií) zopakuje cosi jako "co nás v tom bříšku trápí" (tzv. rodičovský respektive příbuzenský plurál) a pak již stačí jen pozorovat. Milí zlatí, to, že kojenec neřekne nahlas, co si myslí o výskytu blbců v rodinném kruhu neznamená, že na to nemyslí!!! A právě dnes jsem se smířila s tetičkovským plurálem, smířila jsem se s tím, že mě Matyášek zařadil do výše zmíněné nechvalné skupiny blbců a smířila jsem se s tím, že nejspíš nebudu teta didaktik. Tahleta celoživotně jarní láska mě baví!!!

LITERA GRATA

Zjistila jsem, že jsem postižena jakousi zvrácenou úchylkou - velmi jsem si totiž oblíbila hlásku ch! Na první pohled nic moc, její grafická podoba zavání až tendencí ke kolektivismu, ale ta fonetika! Při výslovnosti ji doslova uvrhujeme nad propast - stačí tak málo, aby sklouzla až do hrtanu... A obzvláště jsou mnou milováni ti, kteří doslova hazardují a ch jim téměř zoufale rezonuje na samé hranici laryngálně temné smrti! achchch...

Snová erotika

Terezce se zdálo o Moby Dickovi, mně se zdálo o Mauglím. Byl dospělej a moc hezkej. ale bojím se všeho a hlavně teda zvířat, takže jsem si to v té džungli plné všelijaké havěti vůbec neužila! proč mě nevzal alespoň do jeskyně?!