HEJBEJTE SE, KOJEŇATA

Stran konverzace bývají pět týdnů malá mimina poměrně nudná. Možnost rozebrat s nimi problematiku řečového aktu u Věry Linhartové je nulová, ekonomická krize je nezajímá vůbec, otázka, zda jíst, či nejíst se dá jen těžko považovat za filozofickou, a ani k pádu naší pseudovlády se netouží vyjadřovat. Dospělý jedinec tedy dokola (nejlépe nejméně pětkrát za sebou, s mírnými obměnami v oblasti adverbií) zopakuje cosi jako "co nás v tom bříšku trápí" (tzv. rodičovský respektive příbuzenský plurál) a pak již stačí jen pozorovat. Milí zlatí, to, že kojenec neřekne nahlas, co si myslí o výskytu blbců v rodinném kruhu neznamená, že na to nemyslí!!! A právě dnes jsem se smířila s tetičkovským plurálem, smířila jsem se s tím, že mě Matyášek zařadil do výše zmíněné nechvalné skupiny blbců a smířila jsem se s tím, že nejspíš nebudu teta didaktik. Tahleta celoživotně jarní láska mě baví!!!

LITERA GRATA

Zjistila jsem, že jsem postižena jakousi zvrácenou úchylkou - velmi jsem si totiž oblíbila hlásku ch! Na první pohled nic moc, její grafická podoba zavání až tendencí ke kolektivismu, ale ta fonetika! Při výslovnosti ji doslova uvrhujeme nad propast - stačí tak málo, aby sklouzla až do hrtanu... A obzvláště jsou mnou milováni ti, kteří doslova hazardují a ch jim téměř zoufale rezonuje na samé hranici laryngálně temné smrti! achchch...