sobota 2. května 2009

SLABIKÁŘ OTCOVSKÉHO JAZYKA

Mluvíme mateřským jazykem. Všechny jazyky, kterými lidé mluví, jsou mateřské. Matka je země, Země planeta, půda, hmota. Rodíme se, vycházíme z matky. Kam máme jít? Druhý pól vesmíru, pól ducha, je otcovský. Nevím dost dobře, co je to otcovský jazyk, představuji si ho, tuším ho. Jako neandrtálec, který se poprvé se svými druhy shodl na významu nešikovně artikulovaného zvuku, musel tušit ideální dokonalost mateřštiny. A jestli ji netušil on, musel ji za něho tušit někdo jiný.
V otcovském jazyce se smysl tvoří jinak než lineárním řazením hlásek, slabik, slov, vět, dob, generací, vzdáleností, míst, významů. Představuji si namísto slabik postupné chápání smyslu věcí; podstatné jméno jejich obnažení. Sloveso je čin. Přídavné jméno schopnost vnímat, citlivost, s níž člověk přijímá a dává; příslovce způsob jeho jednání, vlídnost nebo krutost, taky opomenutí a zanedbání. Zájmena tu myslím nejsou, zato zvláštní symboly, které říkají vidoucím to, co skrývají před slepými. Otevírání očí jsou počty nekonečného poznání. Spojky umění skládat zlomky vědomí do pyramidy, nad kterou je další pyramida, na špici postavená. Klíč ke všem časům jsou činy, namísto všech osob jedna jediná, která je i není já.
Napřed vznikla tato knížka, potom její název a nakonec tato zvláštní gramatika, která tu ovšem musela být ze všeho nejdříve. (Řím, únor 1986)

Sylvie Richterová: Slabikář otcovského jazyka